Stanislav Václavík

Stanislav Václavík

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

Příběh pana Václavíka:

první odvážný muž, který se nebál zveřejnit svůj souboj s rakovinou prsu u můžu. A snad se mu svůj příběh podaří vydat jako brožůrku.

 

žení čtenáři,

tato malá publikace byla zpracována proto, že o zákeřné nemoci rakovině prsu u žen toho bylo napsáno a publikováno hodně. Bohužel, jak jsem zjistil na vlastní kůži, o rakovině prsu, která postihla muže, se toho napsalo jako šafránu…..Souhlasím…..vždyť tato nemoc postihne na celé širém světě cca pouhé 4-6% mužské populace. Takže se není co divit faktu, že informací je velmi poskromnu.

Tato brožurka pojednává o mé osobní zkušenosti s touto zákeřnou nemocí a především bude pojednávat o nezměrné síle a odvaze těch, kteří po celou dobu mé léčby byli po mém boku a nevzdali to, byť jsem byl minimálně 3 roky doslova na zabití…….:-)……...a také v neposlední řadě chci touto skromnou cestou vzdát hluboký obdiv a úctu těm, kteří byli vystaveni neskutečnému psychickému tlaku a přesto svého nemocného partnera, známého, přítele, či kamaráda neopustili, nezatratili, a hlavně po celou dobu jeho léčby a s ní spojených radikálních změn v chování, ustáli a vydrželi.

 

ON

Jednoho krásného večera při večerní toaletě jsem si všiml podezřelé bulky umístěné malinký kousek od pravé bradavky. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Pracoval jsem v hutním průmyslu, a tak o nějakou tu bouli, či šrám v průběhu práce nebyla nouze. Bulka se neztrácela ani po třech měsících. Ba naopak. Přicházely nemoci, vysoké horečky a mé dlaně se rozhodly, že se osypou malinkými pupínky a posléze se svléknou z přebytečné kůže. Jak se říká: všeho moc škodí, a když už pohár trpělivosti přeteče, nastane okamžik rázného jednání. Má partnerka mne navzdory mým protestům a komentářům typu „vždyť se o nic nejedná, to přejde a vůbec mám moc práce a na doktory nemám čas“ virtuálně popadla za límec a dohnala mne k návštěvě obvodního lékaře s tím, že s tou bulkou se bude muset něco udělat jinak bude tichá domácnost a stěhování mé maličkosti do obýváku na gauč, místo na lože vedle ní a to na dobu neurčitou…….:-). Představa, že se mnou nepromluví ani klika u dveří včetně domácího mazlíčka kocourka Matěje, který byl navíc miláčkem mé partnerky, a tudíž držel basu s paničkou byla dost nelichotivá a navíc…...umím sice jakžtakž vařit, ale problém byl v tom, že kuchyň byla výhradně výsostným územím mé partnerky a porušení zákazu formou vstupu, či dokonce pokusu si něco uvařit se rovnalo sebevraždě v podobě několikanásobného upadnutí na dubový váleček na nudle (shodou okolností zděděného po babičce a tudíž velmi odolného  dřeva) či jiné „nehody‘‘. Tak tohle jsem opravdu riskovat nehodlal :-) a o praní prádla už vůbec nemluvím.

     Na základě „požehnání“ mé partnerky jsem navštívil mého obvodního lékaře s tím, že by bylo dobré zjistit, proč mám zdravotní potíže a co se dá udělat s tou bulkou. Sdělení mé obvodní lékařky mě doslova šokovalo, ale hlavně rozzuřilo mou partnerku. Prý se bulkou nebude zabývat a vůbec kam by naše lékařství došlo, kdyby se kvůli nějaké bulce vypisovala žádanka na odborné vyšetření.

    Vrátil jsem se tedy domů s nepořízenou a zopakoval jsem to, co mi doktorka sdělila. Má v celku milá, vlídná a neskutečně klidná partnerka se ve zlomku vteřiny změnila v lítou saň a jala se konat. Obešla neochotnou obvodní lékařku a objednala mě na kožní oddělení, kde pracovala ochotná a milá paní doktorka, která mě přijala okamžitě a po prohlídce bulky mi vystavila doporučení na mamograf.

 

ONA

Mám tady bulku - sdělil mi jednou večer můj partner a sáhl si na prsní sval vedle pravé bradavky. Sáhla jsem si na bulku. Byla velikostí malého hrášku, tvrdá a pevně držela na svém místě.

"Bolí to?" zeptala jsem se muže. Odmítavě zavrtěl hlavou.

"Vůbec se mi to nelíbí, objednám tě na mamograf" řekla jsem vážně, ale abych muže příliš neděsila, začala jsem si hned na to dělat legraci při představě, jak jeho téměř nulový prsní sval budou cpát mezi dvě desky, aby ho mohli zrentgenovat. Přesto, že jsme šli pak spát v dobré náladě, spala jsem dost neklidně a často se budila.

Hned druhý den jsem volala na Bulovku a ptala se na objednání mamografu pro muže.

"Ano, ale musí mít žádanku" zněla odpověď.

 Tak jsem hned v domnění, že požádat o příslušný papír obvodní lékařku nebude problém zabukovala co nejbližší termín na vyšetření. Pak jsem jen oznámila datum partnerovi a donutila ho jít pro žádanku k obvodní lékařce. Vše vycházelo jak jsem chtěla, takže jsem byla v klidu, ale to pouze do doby, kdy se muž vrátil domů s tím, že žádanku nemá.

"No to snad ne ? K doktorce chodíš minimálně a ani papír ti nevystaví? Tak to uděláme jinak" docela mě to namíchlo. No to je tedy ochota. Hlavně že si platíme zdravotní pojištění.

Druhý den jsem volala na kožní a požádala paní doktorku o pomoc. Okamžitě nás objednala a po prohlídce bulky bez jakýchkoli řečí ochotně vystavila doporučení na vyšetření mamografem. Když jsme odcházeli z ordinace, podívala se na mě dost ustaraným pohledem a řekla, že by ráda pak věděla výsledek. Místo pozdravu pak řekla "Hodně štěstí".

 

ON

Termín vyšetření se blížil. Tak nějak vnitřně jsem cítil, že je zle, ale nechtěl jsem si to připustit jako nezvratný fakt. Vydal jsem se do nemocnice. Podotýkám, že v tu dobu navigace ještě nebyly běžně dostupné a najít odbornou ordinaci vyžadovalo velmi dobré orientační znalosti. Zeptal jsem se na vrátnici na cestu. Paní mi ochotně vysvětlovala kudy nejlépe…..přiznávám, že jsem se v popisu cesty ztratil již při třetím odbočením vpravo. Ze zdvořilosti jsem doposlechl, co říká a modlil se, abych trefil. Naštěstí umím číst a existovaly navigační cedule. Pro znalce je cesta z vrátnice otázkou cca 15 min, ale mně ta cesta trvala skoro 30 min. Nakonec jsem ale dorazil na místo určení. Posadil jsem se do čekárny a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta, neboť na nic jiného jsem neměl sílu a ani náladu. “Pan Václavík“, ozvalo se ze dveří ordinace. Zvedl jsem se a vstoupil. Paní doktorka nevěřícně koukala na žádanku a pak na můj obnažený hrudník, který mi jaksi tak nějak chybí. Na čele se ji prohloubily vrásky a jen velmi těžce zadržovala smích. Její pohled střídavě klouzal na přístroj mamografu a pak na mne.

„Mnoo“, protáhla těžce zadržujíc dech, „netuším, jak to uděláme, ale pokusíme se“. Abych celou trapnou situaci malinko odlehčil podotknul jsem, že je mi známo, že tento přístroj je určen ženám, které mají poprsí. No já jsem vlastníkem pouze kůže zakrývající žebra a o prsním svalu nemohlo být ani řeči, což mi později také potvrdilo lékařské konsilium.

Pustili jsme se s paní doktorkou do téměř marné snahy. Její zkušenosti nakonec zvítězily a povedlo se udělat potřebné snímky. Já měl téměř rozdrcená žebra a strženou kůži, ale povedlo se.

Pak jsem čekal chvíli na výsledky.

Je to tuková bulka a nebude problém ji odstranit bez dalších následků, sdělila mi lékařka a s úsměvem mě poslala domů.

Objednal jsem se tedy na chirurgii a v daný termín se dostavil. Zákrok prováděl primář chirurgie. Na začátku zákroku byl samý žertík a srandička, takže jsem si ani nestačil uvědomit že bulku vyndal. Najednou se jeho výraz v tváři pod rouškou radikálně změnil. Bylo to vidět na jeho očích. Zvážněl a někam spěšně odkráčel. Stále mi plně nedocházelo, o co jde, a že mé dny poklidného života, kdy jsem byl plný energie a humoru, se velmi rychle ztrácejí do nenávratna. Má paní čekala na chodbě před operačním sálem.

 

ONA

Byla jsem se sebou spokojená. I když jsem vyjednávala vyšetření složitě, dosáhla jsem kýženého výsledku. V „den D“  jsem muže odeslala na mamograf a čekala jak dopadne. Trochu jsem znervózněla, když dlouho nevolal. Nakonec zazvonil telefon a já si vyslechla popis jeho cesty na Bulovku a celý děj snímání jeho kůže. Celou akci ukončil slovy: "Je to dobrý, je to jen tuková bulka a mám si jí nechat na chirurgii vyříznout.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Tak jen tuková, ale kde se proboha vzala v tak hubeném člověku? Věřila bych tomu, že to může být cysta, nebo bulka z úrazu, nebo natrhnutý kousek svalu, ale tuková? Na Standovi by nikdo nenašel ani kousek tuku, spíš naopak. No hlavně že to dopadlo dobře.

Takže jsme nespěchali. Na vyříznutí bylo času dost, když je to v pořádku. Objednání bylo tedy až asi za měsíc, když se Standovi uklidnil fofr v práci.

Na vyříznutí jsem ho doprovázela, protože je jako každý chlap: statečný, ale zároveň poseroutka. Seděla jsem v čekárně a sledovala primáře, jak se šibalským úsměvem zve Standu na sál. Ještě i zevnitř se ozýval smích. Pak nastalo ticho a já věděla, že zákrok započal. Netrvalo to dlouho a vyšel pan primář, v ruce držel zkumavku s nějakým obsahem a z jeho tváře se šibalský úsměv vytratil. Zašel do sesterny a já zaslechla jak říká ať vzorek pošle na histologii, že je to špatný a....pak ztišil hlas a dlouze se sestrou o něčem hovořil. Pak se vrátil na operační sál. V tu chvíli mě prolítlo hlavou snad tisíc možností. Od zánětu, přes infekci, otravu krve, moru, svrabu, neštovic až po choleru, rakovinu a následně že snad Standa umřel na stole při zákroku. Ještě že v zápětí Standa vykráčel ze dveří a se slovy, že si má za 10 dnů zavolat o výsledek vykráčel směrem k domovu a následně hned v kuchyni k ledničce.

 

ON

Doktor se vrátil s tím, že zákrok je hotov a že předmět doličný posílá na histologii. Popřál mi hodně štěstí s tím, že cca do 10 dnů bude známý výsledek. Nevím proč, ale nějak jsem mu to přání hodně štěstí nevěřil. Oba jsme věděli své a ani jeden z nás neměl odvahu to vyslovit. Primář z profesionálního hlediska nemohl vyslovit svůj názor, dokud nebude mít v rukou výsledek, a já si netroufal. Rozloučil jsem se s tím, že se za pár dní uvidíme. To jsem ještě netušil, že zrovna tenhle pan primář mi zachránil život a myslím, že to netušil ani on. I tak bych mu touto cestou chtěl vzdát díky i když od zákroku uplynulo již více jak 12 let.

Dny plynuly a já dál chodil do práce a snažil se plnit své povinnosti. Se zdravím to bylo na střídačku. Byly dny, kdy mi bylo skvěle a pak zase dny kdy jsem myslel, že nedožiji večera natož rána druhého dne. Jak pravdivý byl výrok paní Ivany Chýlkové v jednom českém filmu „Díky za každé nové ráno“ podle knihy Haliny Pawlovské.

Za 10 dnů jsem volal, výsledky ještě nepřišly.

Další dny ubíhaly a já ten osudný den byl zrovna na školení z elektrotechniky a snažil se získat potřebný certifikát, který jsem potřeboval k svému výkonu povolání. Zazvonil mi telefon a na druhé straně sluchátka se ozval pan primář. Požádal mě, zda bych se v co nejkratším termínu mohl dostavit na chirurgii a on mi sdělí výsledek biopsie. Zdůraznil mi, že má návštěva nesnese delšího odkladu. Polilo mě horko i zima zároveň.

Ted už vážně šlo do tuhého a mně tak nějak přecházel humor. Druhý den po telefonátu jsem se dostavil na chirurgii a čekal na pana primáře. Vykoukla sestra, a tak nějak smutně mě pozvala do ordinace. Pan doktor mi podal ruku na pozdrav a pak vyslovil ortel: biopsie bohužel ukázala rakovinu prsu.

Zalapal jsem po dechu. Z posledních sil jsem se pokusil o žertík. Ale já jsem pohlavím muž - oponoval jsem - koukněte, mám to dokonce úředně potvrzeno v občance.

Ano, bohužel spadáte to cca 4% mužské populace, kterou tato zákeřná nemoc postihne. Odpoledne vás očekává váš budoucí vyšetřující lékař na onkologii v nemocnici na Bulovce. Držte se a dostavte se tam raději hned.

Má paní byla v práci, takže netušila, co jsem si vyslechl a já nějak nenašel odvahu jí to sdělit. Odjel jsem tedy znovu do nemocnice Bulovka a dostavil se na onkologii. Čekárna u mamografu působila dost ponuře, ale oproti čekárně onkologie to nemělo šanci. Vstoupil jsem dovnitř a vyvalila se na mne neuvěřitelná energie zoufalství, bolesti a beznaděje. Koukal jsem na pacienty a pacientky a bylo mi skoro do pláče nad tím co jsem viděl. Raději jsem se zaměřil na propagační brožurky a letáky. Všechny pojednávali o rakovině prsu u žen, prevenci, následné léčbě a tím, co se smí a nesmí po uplynutí 5letého cyklu léčby. O tom ,že by i muž mohl mít stejný problém ani písmenko.

Bylo mi všelijak. Nevěděl jsem, kam s očima, až mne vysvobodila sestra, která mne pozvala do ordinace. Tam už na mě čekal příjemný pan doktor. Budiž mu ctí, že mne ušetřil zbytečných povídání okolo, ale na rovinu mi řekl, o co jde, jaké mám šance na uzdravení a také na to, že se to bohužel vrací. Pak mi sdělil termín sezení operačního konsilia, kam se dostavím a kde mi bude sděleno, jak a co bude operováno. Poděkoval jsem mu a nějak vypadl ven před budovu. Posadil se na lavičku a přemýšlel co dál. Zvedl jsem telefon a zavolal své paní. Oznámil jsem jí, kde se právě nacházím a co tam vlastně dělám. Má paní pojala podezření hned v úvodu.

"Zlatíčko", pokračoval jsem, "jak to tak vypadá, opět musím mít vše i to, co muži nemají. Mám rakovinu prsu a budou mě operovat."

"A do prdele", ozvalo se na druhé straně sluchátka.

Pak bylo zlověstné oboustranné ticho, které jsem porušil.

"Neboj, zvládneme to. Je to „jen“ rakovina prsu", snažil jsem se to odlehčit.

To jsem ale ani v nejmenším netušil, jak nesmírně těžké to bude pro mě a jak brutální to bude pro mou paní. Byl jsem věčný optimista, ale teď se mi optimismu nějak nedostávalo. Existuje jedno přísloví: Optimista je jen velmi špatně informovaný pesimista. Já byl optimista a má paní tvrdý realista. Nakonec je to žena.

 

ONA

Těch 10 dnů se táhlo jako nudle. I když jsme se oba snažili o tom nemluvit a chovat se stejně jako dřív, často nastávala doma tichá pauza, kdy jsme si každý jako o něčem přemýšleli, ale oba mysleli na jedno jediné. Hned určený den Standa volal na chirurgii, ale výsledek histologie ještě nepřišel. V duchu jsem už klela. Moc dobře vím, že jak není výsledek negativní, vždycky jim to trochu déle trvá. Teď jen co tam najdou. Standa měl znovu zavolat za další týden, ale dříve, než týden uběhl, volal sám pan primář.

Byla jsem v klidu v práci, když Standa volal. Volával mi často, takže jsem počítala jen s tím, že chce vědět, kdy se po práci sejdeme, nebo jestli si pro mě přijede autem, anebo jestli jdeme na nákup, ale to co mi řekl, mě doslova přikovalo k židli.

"A do prdele" vylítlo ze mě, ačkoli jsem jinak velmi slušná. Na tuhle zprávu opravdu nešlo reagovat jinak. Začaly se mi hlavou honit všelijaké scénáře. Nic jsem nevěděla...jak je to velké, odkud kam to roste a jestli to vůbec roste, co to dělá, jak se tomu dá zabránit, jestli je to léčitelné, anebo jestli mi Standa umře. Tomu poslednímu jsem se vyhýbala, protože jen vyslovit slovo smrt bylo pro mě hrozně obtížné.

Standa ještě něco do telefonu povídal, ale mě hučelo v hlavě, a vůbec jsem ho neslyšela.

Z častých operací v dětství mám narušené nervy a tahle zpráva na ně okamžitě zapůsobila. Raději jsem hovor ukončila s tím, že si o tom promluvíme doma, ale nebyla jsem si vůbec jistá o čem vlastně chceme mluvit, když ani jeden o rakovině prsu a obzvláště u mužů, nevíme vůbec nic.

První, co jsem udělala bylo, že jsem zvedla telefon a zavolala obvodní lékařce. Ano, právě té, co se se Standou vůbec nechtěla zaobírat. Slušnou formou, ale zcela jasně a důrazně jsem se do ní pustila. Padala taková slova jako o zanedbání své povinnosti, porušení Hippokratovy přísahy, nezodpovědné jednání s pacientem a na závěr jsem jí upozornila, že jí budu sledovat a jak příště něco zanedbá, poženu to výš.

"Chcete mi vyhrožovat?", zeptala se.

"Nikoli, chci Vás jen varovat před další chybou, která může mít smrtelné následky" s klidem jsem odpověděla já. Od té doby měl u lékařky Standa perfektní servis. Nicméně já jí neodpustila. Pokud takhle ordinuje všude, pak se nedivím, že pacienti umírají.

 

Měla jsem zrovna v práci klid, a tak jsem začala na internetu vyhledávat informace. Nejsem z těch, co slepě věří všemu, co se tam píše, ale daleko horší je, když se o rakovině prsu u mužů nepíše nic. Všude jen informace pro ženy.

Konečně mi vylezlo pár odkazů....jenže tam nic. Jedna informace o vyjimečnosti této nemoci, další pak jen, že to taky existuje, a pak další, kde bylo natvrdo napsáno, že přežije, jen 10% mužů. A to bylo vše po asi 2 hodinovém brouzdání na netu. Nezbylo mi tedy nic jiného než si počkat na konzilium a pozeptat se přímo tam. Bylo mi jasné, že tam se Standou půjdu, a že se s nimi pokusím probrat vše, co mě zajímá a na co nelze nikde sehnat informace.

 

ON

Uběhly dva dny a já se v doprovodu své paní dostavil před lékařské konsilium složené z hlavního operátora, anesteziologa a dalších lékařů. Vstoupil jsem dovnitř a připadal si jako ten největší hříšník stojící u nebeské brány, domáhající se vstupu do ráje.

Paní primářka se na mě podívala a pak to začalo. Budeme Vás operovat a odebereme vám celý prsní sval včetně lymfy v pravém podpaží. Jen co to vyslovila ozvala se druhá lékařka, která napůl zděšeně a na půl nevěřícně podotkla: "Proboha, co mu vlastně budeme odebírat? Ať koukám, jak koukám, vychází mi to tak akorát na oškrábání žeber, protože on tam nic nemá."

S tímto výrokem jsem musel, ač nerad, souhlasit. Pak stanovili termín operace. Za pár dní jsem opět s mou paní seděl brzy ráno v čekárně a čekal na to, až mě přijmou. Nevím proč, ale neviděl jsem tam jediného muže kromě mne. Možná proto, že to byla část nemocnice, kde se přijímají pouze operace prsu, tak tam jen ženy čekaly na stejný zákrok.

„Paní Václavíková“, ozvalo se z dáli.

Nikdo se nezvedal. Chvíli bylo v čekárně trapné ticho a všichni včetně mně čekali, kdo se zvedne. Nic se však nestalo. Asi po minutě se znovu otevřeli dveře ordinace a ozvalo se:

"No tak tedy pan Václavík". Zvedl jsem se a nakráčel do ordinace. Tam mi bylo sděleno, že druhý den pojedu na operační sál, a že tedy hned teď se odeberu na lůžkové oddělení, kde mě připraví. Opustil jsem ordinaci a nemohl si nevšimnout nevěřících pohledů žen, které byly na mě upřené. Ano, ani já jsem ještě stále nevěřil tomu, co se odehrávalo s mým tělem.

 

ONA

Naplánované konzilium proběhlo celkem rychle. Několik lékařů, většinou kapacit na onkologii, se sešlo v ordinaci a zadumaně si prohlíželi Standův hrudník. Zatím co primářka vysvětlovala postup operace, mezi ostatními lékaři to šumělo. Nakonec to nevydržela přidělená lékařka, která se neudržela a zoufale osahávala Standovy kostičky potažené kůží.

Věta, že budou oškrabávat žebírka rozesmála i přes vážnost situace doslova všechny.

Informováni pouze o postupu operace jsme odešli domů.

Tam jsem připravila jen pár drobností Standovi do nemocnice a se sbalenou taškou v uvedený čas a den jsme opět nakráčeli do nemocnice na Bulovce.

Příjem na lůžkové oddělení už nebyl tak rychlý a sedět v čekárně mezi ženami, které měly v tváři výraz strachu a bezmoci nám nikterak nepomohlo.

Nebýt zmatené sestřičky, která ze Standy v rámci ženské nemoci udělala paní Václavíkovou, a tím postupně vyloudila všem přítomným ženám úsměv na tváři, bylo by čekání dusné a stresující.

Po vyplnění všech náležitostí jsme se výtahem svezli přímo do patra, kde byl pro Standu určený pokoj. I když byla nemocnice celkem vzhledná, už jen ten pocit, že je to nemocnice, a že tam jsou nemocní lidé působil dostatečně depresivně. Jako malá jsem byla po nemocnicích velmi často, a tak jen tahle návštěva mi sevřela krk a dusila na dýchání.

 

ON

Operace byla úspěšná pacient zemřel.

Ne tak tohle naštěstí nezaznělo. Pomalu, ale jistě se mi zostřoval zrak, jak jsem se probouzel z narkózy. Ležel jsem na posteli jako pytel brambor a z ruky mi vedla nějaká hadička k obrovské tyči ověšené nějakými váčky s neznámou tekutinou. Otevřely se dveře a já slyšel tak důvěrně známý hlas.

"Ahoj, tak jak se cítíš", zeptala se má paní.

Chvíli jsem přemýšlel, proč se ptá, a co vůbec dělám v nemocnici na lůžku, a proč nemohu pohnout pravou rukou. Muselo mi být asi dobře, protože jsem uvažoval, zda trošičku mou paní nepozlobím stylem „kdo jste paní vás neznám“, apod.  Naštěstí jsem tuto myšlenku ihned opustil a možná i proto, že se mi chtělo na toaletu. Zdá se to naprosto normální záležitost, prostě si dojdete na toaletu a ulevíte si, jenže já měl nepřekonatelný problém.

Nucení bylo stále silnější, a i když má paní okamžitě požádala sestru o tzv. bažanta, tak jeho doručení bylo prakticky nemožné. Bud jim došly, a nebo jej teprve vyrábějí a já čekám až jej objednají a doručí k mé posteli. Zkrátka ona pomůcka nebyla k mání na rozdíl od mého močového měchýře, který se o slovo hlásil čím dál tím více razantněji. Nedalo se nic dělat Zvedl jsem se z postele a opírajíc se o stojan kapačky vyrazil jsem na onu místnost, která se v ten daný okamžik zdála jako ten nejlepší vynález, jaký kdy člověk vymyslel. Jenže nikdo nepočítal s tím, že se pacient pár hodin po operaci rozhodne onu místnost navštívit s kapačkou u pravého boku. Až ke dveřím oné místnosti to šlo. Pomalu a nejistě, ale šlo. Tam se přede mne postavil téměř neřešitelný problém velikosti Mount Everestu v podobě dveří. Oba tedy já a stojan kapačky jsme se tam nevešli. Má paní mne doprovázela a byt jí nebylo ani trochu do smíchu, tak tohle jí pobavit muselo. Pohled na muže s třesoucíma se nohama a vyvalenýma očima, jak zápasí se stojanem kapačky tak, aby se oba dostali do oné blahodárné místnosti, ji musel rozesmát. Po několika minutách manipulace se věc zadařila. Byl jsem v místě určení. Inu praxe z podniku se někdy hodí i ve špitále…J

 

ONA

Celý den jsem byla jako na trní, a tak jsem čekala jen až se překulí poledne, abych okamžitě vyrazila do nemocnice. S lékařkou jsem byla domluvená, že se u ní stavím a zeptám se na průběh operace. Samozřejmě jsem tam byla dříve, a tak jsem chvíli čekala na chodbě. Měla jsem sice nutkání jít za Standou do pokoje, ale chtěla jsem, nejdřív vše vědět.

Paní doktorka mi pak řekla, že vše proběhlo bez problémů, prsní sval i lymfatický systém v podpaží byly odstraněny a vzhled odebrané části byl neporušen a bez dalších známek rakoviny. Pokud nebudou problémy, pustí mi ho do 3 dnů domů. Zprávu o výsledku histologie dostaneme při další kontrole.

Pak jsem tedy celkem spokojená šla na pokoj za marodem. Ležel tam ještě rozespalý, ale celkem spokojený. Prý se cítí na to, že je chvilku po operaci docela dobře. Já se konečně začala uklidňovat. Viděla jsem ho živého a to bylo hlavní. Jediné co bylo v té nemocnici nedořešené bylo umístění stolku, tedy spíš postele. Levý bok pelesti byl celý u stěny a pravá strana, kde byl stolek a kapačka se stojanem byla na straně, kde byl Standa operován. Jelikož mu pravou ruku operací znecitlivěli, museli mu kapačku vést okolo hlavy na levou stranu. Na stolku stálo pití, ale Standa neměl ani jednu ruku, s kterou by si ho podal. Operovanou ruku nezvedl a s druhou rukou se nepřetočil. Napít jsem mu dala, ale pak začal s tím, že musí na záchod.

"To nemyslíš vážně? Vydrž, řeknu si o bažanta." Bylo to jednoduché řešení, a tak jsem vystřelila z pokoje hledat nějakou sestřičku. Hned jsem jednu chytla a poprosila jsem jí o bažanta pro pana Václavíka.

"Všechny jsme akorát odvezly k desinfekci, hned Vám přinesu dalšího zezadu" ochotně odpověděla, ale místo někam dozadu zamířila do sesterny, kde se jala vyprávět nějakou zajímavost z ranního nákupu. Vrátila jsem se na pokoj a čekala. Standa začal být netrpělivý, a tak jsem znovu vyrazila z pokoje, tentokrát přímo do sesterny. Tam jsem opět zažádala o bažanta jinou sestřičku.

"Hned Vám ho donesu" zněla odpověď. Na pokoji po dalších 10 minutách se Standa začal škrábat z postele, že si na záchod raději dojde sám. Motala se mu ještě hlava, ale protože se držel stojanu kapačky, šel celkem bezpečně. U vchodu na WC jsme zaváhali. Kapačka měla stabilitu na roztažených nožičkách a ty byly širší než dveře do kabinky. A tak Standa zápasil s nožičkama stojanu a mě připomínal Tleskače z ježka v kleci. Kdyby tolik nepospíchal, určitě by mu to šlo rychle, ale takhle se vždycky někde zpříčil. Kabinka byla malá, já mu pomoci nemohla. Jen jsem hlídala dveře, aby tam náhodou nešla třeba nějaká žena.

Když jsme se po úspěšné akci vrátili na pokoj, já pomohla Standovi zpátky do postele a upravila mu hadičky tak, aby se nikde neskříply, vstoupila sestřička s bažantem v ruce do pokoje.

 

ON

Uběhly tři dny klidu a relativní pohody a já byl propuštěn do domácí léčby.

Až do této chvíle jsem se snažil výše popsané malinko nadlehčit, ale pravé peklo mne i mé okolí teprve čeká a bude trvat dlouhých 5 let.V následujících řádcích bude popsáno naprosto bez intimity a soukromí čím vším jsem si já, ale hlavně má partnerka a okolí museli projít.

 

A vlastně následující řádky jsou určeny především nejbližším a okolí nemocného, protože každý pacient léčbu rakoviny snáší individuálně, takže nemá smysl popisovat mou léčbu. Co mají všichni společné jsou ale vedlejší účinky této léčby, neskutečně tvrdě dopadající na jejich blízké.

A ještě jedna důležitá poznámka.V této brožurce budu popisovat mé reakce a reakce mého okolí, ale nikterak a to ani v nejmenším náznaku nechci snižovat utrpení žen, které si musely projít stejným zákrokem. Rakovina prsu je velmi zákeřná a nebezpečná nemoc, která bohužel nezřídka končí úmrtím pacienta a je zcela jedno, zda je to muž či žena. Pouze se pokusím popsat níže uvedené ze svého pohledu a pohledu mého okolí. A i když se to může lišit od ostatních případů tak jsem si jist, že v 90% je shoda více než jistá.

 

První problém nastal v den propuštění. Nedokážu posoudit, jak se cítí ženy po operaci, ale já se nebyl schopný obléknout. Jako bych neměl pravou ruku. Kdybych ji neměl byl bych na tom lépe. Takhle mi bezvládně a bez citu visela z ramene. Visela, bolela a překážela. Musel jsem zavolat své paní, aby za mnou přijela a přivezla mi košili, protože to krásné tričko, které jsem měl s sebou, jsem si obléci nedokázal. Totéž bylo s kalhotami…

Přijela. Já si bláhově myslel, že košile můj problém vyřeší. Nevyřešil. Musela mě obléknout. Bylo mi 42let a připadal jsem si jako 3leté dítě - neschopen se obléci. A to byl teprve začátek nekončící řady problémů, které mi operace přinesla. Chtěl jsem se najíst. Má paní mi předložila talíř s polévkou a lžíci. Automaticky jsem po ni sáhl pravou rukou. Chyba.

Nejen že jsem ji neudržel v prstech, ale najíst se bylo nemožné. Já, ortodoxní pravák, jsem se musel přeorientovat na leváka. Nebýt mé paní asi bych umřel hlady. Trpělivě po mně uklízela vybryndanou polévku a druhé jídlo mi připravila jako pro 3leté dítě. Nakrájela na drobno a podala lžíci. Pak přišla další pohroma…..večerní toaleta. Vlítl jsem do sprchy a bylo vymalováno. Opět musela přispěchat na pomoc a pomoci mi se nejen umýt, ale také se osušit a obléci do pyžama. Celé dny jsem víc a víc narážel na situace, kde jsem byl zcela neschopen se obstarat sám. Nic z naprosto běžných denních i večerních rituálů, které zvládáme automaticky dnes a denně nefungovaly. Musela mi vždy pomoci. Trpělivě a klidně.

 

ONA

Volal mi, že ho pouští domů, ať mu přinesu košili, že se do trika neoblékne. Vybrala jsem tedy volnější košili z prádelníku a vyrazila k nemocnici. Věci měl už sbalené a čekal jen na výstupní papíry. Opatrně jsem ho navlékala do košile, ale šlo to hůř, než jsem si myslela. V ruce neměl cit, měl jí stále ohnutou v lokti a nemohl s ní hýbat. Navlékala jsem mu jí tedy po kouskách, až se mi povedlo celou ruku opatrně do košile nasoukat. Zapnout knoflíky byla také moje práce. Zkoušeli jste si někdy levou rukou zapínat košili? Jistě že to jde, ale to bychom z nemocnice odešli až večer.

Odvoz byl zajištěn, a tak jsme jeli domů, kde na Standu čekal už jen klid a pohodlí.

Postupně jsme naráželi na spousty věcí, kde bylo potřeba použít pravou ruku, a tak jsem musela tu ruku nahradit já. Standa musel mít ruku zavěšenou na šátku kolem krku, aby jí nezatěžoval. Byl varován, že by mu mohla ruka natéct, a to by bylo moc špatné. Jelikož je už od malička hodně neposlušný, samozřejmě si chtěl některé věci udělat sám a ruka mu začala natékat. Stěžoval si mě, že ho ruka bolí, ale stejně se s ní snažil něco dělat. Marně jsem mu říkala, že mu to udělám já. A tak mu ruka střídavě natékala a bolela a střídavě splaskla.

Často jsme se dohadovali. Například když jsme šli na nákup. Nikdy mě nechtěl nechat nic tahat, ale tentokrát zkrátka musel. Nebo když bylo doma potřeba udělat něco se silou (někdy jen třeba otevřít lahev s pitím, nebo utáhnout mlýnek ke stolu). On cítil, že mi musí pomáhat, já mu v tom bránila, i když mě ta pomoc někdy moc chyběla.

Řešili jsme spolu mytí, oblékání, jídlo, ale jak to zvládá na WC jsem se ho raději neptala. Viděla jsem, jak často zápasí s věcmi levou rukou. Tajně jsem si zkoušela, jak bych to zvládala já, ale po chvíli jsem vždycky se vším sekla. Vlastně se mi nic nevedlo. O to víc jsem se tedy snažila pomáhat jemu. Vždyť nám slibovali, že to nebude trvat dlouho a ruka se vrátí zase do normálu.

 

ON

Naštěstí se jizva hojila dobře a já postupem času začal znovu ovládat svou dočasně vyřazenou pravou ruku. Pomalu jsem se naučil vše, abych si ulehčil a necítil bolest. Co jsem se ale naučit nedokázal, bylo vyléčit mé už tak pochroumané mužské ego se zraněnou ješitností plně samostatného muže, který byl najednou odkázaný na pomoc jiných, a to i v případech, kdy jeho samostatnost se vzhledem k věku, jaksi dala předpokládat jako automatická.

Takže měl jsem nejen pošramocené ego, ale také zraněnou duši. A to jsem prostě nedokázal zkousnout, a bohužel dával jsem to dost najevo i svému okolí.

 

Vážení čtenáři této publikace. Než se pustím do pokračování mého příběhu musím vám předložit pár faktů, které jsou, ale vůbec se o nich nemluví a ani nijak neprezentují.

Rakovina prsu je jak jsem již zmínil velmi zákeřná a těžká nemoc a nebojím se říci, i  smrtelná. Samozřejmě, že je drtivá většina pacientů, kteří tuto nemoc přežijí, a to z velké části díky lékařům, kteří konají malé zázraky. Nedílnou součástí úspěšné léčby je psychika pacienta a jeho nejbližších Rakovina prsu u mužů je tak trošku zvláštní hodně se vymykající běžnému standardu rakoviny prsu u žen. Existuje několik variant léčby této nemoci: ozařování, bioterapie a chemoterapie…..a většinou je to podmíněno operací a odnětím zasaženého místa. Já nebudu popisovat všechny typy léčby. Jednak mi to nepřísluší, protože nejsem lékař onkolog a jednak pro to, že jsem si prošel hormonální léčbou na bázi podávání léku Tamoxifen, který je určen právě na léčbu rakoviny prsu u žen. Jak je všeobecně známo neexistuje speciální léčba pro muže. Takže mi byly podávány ženské hormony, které Tamoxifen obsahuje.

Název tohoto léku bude mou černou můrou do konce mých dní. Vím, že můj ošetřující lékař dělal vše, co bylo v jeho možnostech a silách, a po pravdě nic jiného bohužel ani k dispozici neměl. Z biologie víme, že mužské a ženské tělo vykazuje značné rozdíly, a to nejen ve fyzické podobě, ale také v hormonální. A zde u léčby rakoviny prsu narazila tzv. kosa na kámen a to dost brutálně. Mužské tělo se jen velmi těžce dokáže vyrovnávat s náhlým přívalem ženských hormonů a nezřídka se s tím nedokáže vyrovnat vůbec, a tak se brání všemi dostupnými prostředky, které má k dispozici a nevěřili byste, kolik jich dokáže vyprodukovat. V tomhle ohledu je mužské tělo neskutečně kreativní. Názorná ukázka v podobě komunikace mužského těla a lékaře podávající mu tyto hormony.

"Tak ty do mne budeš cpát ženské hormony?!? No počkej, já ti to osladím." A také osladilo.

Mé fyzické proporce na počátku léčby byly 171cm bez bot a 62kg . Dá se říci pro mě ideální proporce. Samozřejmě v poměru k mým kostem a celkové stavbě těla. Během prvního půl roku této terapie se mé proporce nenápadně, pomalu, ale jistě změnily. Výška zůstala, ale s váhou to bylo horší. Než jsem se vzpamatoval vážil jsem 80 kg. Jistě byl jsem hezky zakulacený a dalo by se říci, že byl ze mne konečně kus chlapa. Jenže mé tělo to vidělo malinko jinak. Na takovou náhlou zátěž nebylo připraveno. Dalo mi to najevo v podobě neskutečné neutichající bolesti kyčelních kloubů a kolen. A to byl bohužel teprve začátek. Mohlo by se říci, že jsem si obalil nervy a měl bych být v pohodě s neustálým úsměvem na rtech a dobrou náladou. Opak byl pravdou.

 

ONA

Ruka se pomalu lepšila. Horší byla Standova netrpělivost. Vždycky by nejraději dělal všechno hned a tady to zkrátka nešlo. Jeho nervozita se pomalu stupňovala. Všimla jsem si, že musí u všeho pořád nadávat. Ne mě, to on by nikdy neudělal, ale do éteru, to mu šlo dobře. Ráno se oblékal, ozvalo se safra, pak mu něco třeba upadlo a další kruci bylo na světě. Takhle se to pomalu stupňovalo a „bez sakrů“ neobstála žádná jeho práce.

Od lékaře dostal lék, který mu od začátku také dělal problémy. Někdy mu bylo špatně od žaludku, někdy se mu motala hlava, někdy byl jako mimo - ospalý, bez soustředění, nevnímal - a někdy se zašíval někam sám a tam jen tak koukal do blba. Bylo mu doporučeno dělat nějaký lehký sport, nebo dlouhé procházky venku. Jeho tělu chyběl kyslík. Jako mladík jezdil hodně na kole, a tak se snažil k jízdám vrátit. Nejdřív jen okolo domu a bez jakékoli zátěže, později přidával delší trasy a větší rychlost. Několikrát se vrátil s tím, že se mu dělá na omdlení, anebo jako ztráta vědomí. Měla jsem o něj strach, ale zakázat mu jízdu na kole jsem nechtěla. Napadlo mě říct jednomu kamarádovi, aby jezdil se Standou. Byl to cyklista, zkušený a hlavně hodný kluk, který by určitě nenechal Standu bez pomoci, kdyby jí potřeboval. Od té doby jezdili spolu a já byla daleko klidnější.

Prášky však dělaly své. Občas se při jídle Standovi obrátil žaludek, občas měl problémy se stolicí, občas ho zlobila ruka a dost často měl zvláštní nálady. Někdy se litoval, jindy nadával.

 

Na kontroly k onkologovi jsem chodila vždy s ním. Při jedné návštěvě navrhl lékař kastraci. Prsa jsou propojena s pohlavním ústrojím a lékař vyslovil domněnku, že až se dostaví recidiva (a ta se bohužel u rakoviny dostavuje) zasáhne prostatu. Navíc měl Standa v těle víc ženských hormonů než mužských, a to se doktorovi taky nelíbilo. Omlouval se Standovi za to, že neexistují léky na rakovinu prsu u chlapů a já v tu chvíli dostala vztek na to naše vyspělé zdravotnictví, které nechá chlapi trápit pod tíhou ženských prášků. Kastraci jsem odmítla já. Měla jsem hned 2 důvody. Ten první byl, že byl chvíli po operaci prsu a ještě nebyl "ve formě". Ten druhý byl, že jsem ještě nezjistila jinde, zda je kastrace nutná. Na tenhle zákrok byl ještě čas, nejdřív sehnat nějaké informace i u jiných odborníků. Na sex jsem nemyslela, důležité bylo jeho zdraví. Rozhodla jsem se pátrat. Najít na netu chlapa, který si tím prošel, najít odborníky, zasílat dotazy, mluvit o tom. Udělat zkrátka co se dá.

 

ON

Nehodlám zde sáhodlouze popisovat čím vším jsem si musel projít a jak jsem to zvládl.

K tomu není tato brožurka určena. Popíšu zde v bodech, co vše takováto léčba udělala s mým tělem a psychikou a předám slovo své paní. To ona jako mnoho jiných partnerek takto nemocných pacientů si musela projít svým osobním peklem na zemi, a přesto vydržela a ustála to.

Bolesti kloubů, nevolnost, náhlé změny nálad - to vše mi bylo po celou dobu léčby velmi blízké. Hormonální léčba však nezasáhla mé tělo jen po fyzické stránce. Zasáhla mě i po té duševní.

Náhlý nárůst ženských hormonů zasáhl i mé pohlavní ústrojí s takovou razancí a intenzitou, že jsem v jednu chvíli velmi vážně uvažoval o odebrání těchto orgánů, jen aby se mi konečně ulevilo. O plnění manželských povinností bohužel také nemohla být řeč. Byl jsem prakticky ideálním kandidátem co by eunuch –strážce harému nějakého šejka. A to bohužel nebylo opět vše. Přidalo se spousty dalších nemocí a komplikací. To vše jsem nějak zvládl. Co jsem nezvládal, bylo mé chování a do dnešních dní nepochopím, jak to ustála má partnerka.

I touto cestou jí patří můj nezměrný obdiv a úcta.

Pamatujte, že nemocný není zlý a ani to nedělá schválně. Je to jen následek jeho léčby a reakce na ní.

 

ONA

Pod tíhou Tamoxifenu přišel Standa o všechno libido. To, že jsme přestali mít sex, by mě ani tak nebolelo, ale pryč bylo i hlazení, mazlení, líbání. Neustále mi říkal, jak mě miluje, ale kromě občasného držení za ruku to nijak nedával najevo. Málokdo ví, jaké to je, když se prakticky ze dne na den utkne milostný život. Byla jsem ve věku, kdy nastupoval přechod a v tu dobu jsem celá prokrvená a žádostivá neměla nic. Člověk si sice dokáže pomoct sám, ale to vám nikdy nenahradí objetí. A tak jsem po nocích brečela, zoufale si snažila nějak pomoct, ale nic nepomáhalo. Bylo mi z toho až špatně. Už jsem nevěděla, co mám dělat. Bylo stále víc a víc nocí, co jsem probrečela. Napadalo mě někoho si najít, nebo využít nějaké swingers, nebo požádat nějakého kamaráda, ale já Standu opravdu milovala a tohle všechno zůstalo jen u představ. Ono i kdyby k tomu mělo dojít, bez lásky bych to asi nedala. A tak jediný můj hřích byl, že jsem svého dlouholetého kamaráda požádala o jeden velký polibek. Hrozně se divil a nechápal, ale vyhověl mi. Byl to můj první polibek asi po 2 letech a taky poslední. Od té doby už žádný .... kamarád zemřel a nikomu dalšímu bych nikdy neřekla.

 

Hledat informace o rakovině prsu u muže je zcela nemožné. Všude se soustředí na ženy a jakýkoli rozhovor i s odborníky končil na mrtvém bodu. Začali jsme tedy navštěvovat místa, kde se touto problematikou zaobírali. Například takový pochod proti rakovině prsu.

Ano, přispěli jsme nákupem triček, ano, zúčastnili jsme se pochodu a ano, vyslechli jsme spousty řečí, které byly určeny pouze pro media a pro lidi, kteří jí nezažili. Pochodu se zúčastnila spousta populárních osobností, ale jak se později ukázalo, ani jedna nevěděla, že to může mít i chlap. Byla to jen reklama pro popularitu. Dokonce i paní, která tuto akci organizovala o této rakovině nevěděla nic. Myslela jsem, že se tam něco dozvíme, ale byla to jen akce. Stejně tak jsme mohli jít třeba na pouť a bylo by to to samé. Jediné, co jsem tam získala byly informace o tom, jak se cítí ženy při užívání Tamoxifenu a bylo to podobné jako u Standy. Jen pohlavní orgány se lišily v bolestech a zánětech.

Standovi bylo stále hůř. Nejvíc si stěžoval na pálení a bolest celého močového ústrojí, kde mu Tamoxifen rozjel slušný zánět.

Jako další byla náhoda. Na internetu visel plakát, kde zvali zájemce na veřejné sympozium a sraz odborných onkologů ohledně rakoviny prsu. Neváhala jsem a okamžitě se informovala o možnosti účasti dvou osob. Byli jsme tam včas. Vyslechli si přednášku o ženách, o průběhu rakoviny v prsech žen a o jejich léčbě. Lékaři se chválili, jak léčba pokročila, několik žen děkovalo, že hodně špatný průběh nemoci zvládly díky jejich péči, ale my se žádných informací nedočkali. Čekala jsem tedy na poslední část akce, a to sice na diskusi.

Odborníci pak mluvili s každým zvlášť, a tak jsem se postavila do fronty a čekala, až na mě přijde řada. Lékař, který na nás vyšel se usmíval pouze do doby, než zjistil že nejde o mě, ale o mého muže.

Na dotaz: „Proč není žádná léčba pro muže?“  Jsme se dozvěděli, že vynalézat lék pro 4-6 % obyvatelstva není nikterak výhodné.

Na dotaz, jak zamezit zánětům močového ústrojí nám bylo odpovězeno, ať si bere antibiotika na záněty.

Na otázku, zda je má brát celých 5 let řekl, že asi ano.

A dotaz, zda bude ještě někdy mít možnost sexu už rovnou odpověděl, že neví.

Už to ve mě vřelo. Nevím, co jsem mu řekla dál, ale celou léčbu a všechny onkology, jsem poslala do háje a poděkovala jim za to, že se tak statečně plácají po ramenou, když nevědí vlastně vůbec nic a jejich odpovědi nic nevyřešily.

Nutno podotknout, že i další lékaři, s kterými jsem se spojila po emailu, nebo telefonicky, nevěděli vlastně vůbec nic.

Žili jsme...tedy spíš přežívali s léčbou 5 let a za tu dobu byl Standa několikrát v nemocnici, protože se mu doslova Tamoxifen dostal do všech vnitřností. Pokud to vezmu odshora, tak sice mu vlasy zůstaly všechny, ale motala se mu hlava, diagnostikovali mu Barrettův jícen a Crohnovu nemoc tenkého střeva, nervy dostaly zabrat tak, že musel začít brát léky na zklidnění, neustále se kroutil bolestí kvůli močovým cestám a ruka ho bolela při každé změně počasí. Přesto žil, a i když jsme věděli, že NIKDY není nad rakovinou vyhráno, byla jsem ráda, že internetová informace o 90 % úmrtnosti se Standy netýká. Zkrátka jsme se oba naučili s tím žít. Standa s bolestí, já s jeho náladami a stížnostmi. Pokud jsme měli sraz s některými známými, vždy mluvil jen o rakovině. Podle nálady. Buď byl hrdý, že ještě žije, nebo byl naštvaný, že ji dostal právě on, nebo si stěžoval na bolesti a v tom nejlepším případě plánoval lepší budoucnost. Někdy se chtěl chovat jako zdravý a dal si v restauraci s přáteli 2 piva, doma pak problil celou noc. Ani to už nesnesl.

Život se změnil nám oběma. Žili jsme sice spolu, ale spíš vedle sebe. Spíš přátelé, spíš sourozenci. Dva lidé, co se milovali, ale žili zcela jinak.

Musím se teď vrátit na začátek.

Těsně před operací nádoru jsem zaplatila týdenní pobyt v lázních v Poděbradech. Byli jsme v nádherném hotelu uprostřed kolonády a prožívali jsme tu nejkrásnější dovolenou, co jsme kdy měli.

Švédské stoly se prohýbali dobrotami, koupele a masáže nás příjemně naladily a večery jsme trávili buď někde v baru, nebo krásným milováním. Nevěděli jsme, co dělat dřív....procházky, bazén, divadlo, akce, na to vše jsme chtěli jít a využít poslední chvíle, kdy ještě Standa nepocítil následky tumoru. Ochutnali jsme míchané nápoje, snad prvně v životě, jeli malým vláčkem po lázeňských lesích a nechali jsme se vozit na místním parníku. Oba jsme byli šťastní a zapomínali na to, co nás čeká.

Užívali jsme si oba, jako by to bylo naposledy. Kdo ví, i to se může stát.

Předposlední den jsme byli v hospůdce na kapele Buffaloes. Jejich hraní a zpěv nás chytli prakticky hned při první písničce. A nebyli jsme sami. Během chvíle kapela zvedla ze židlí všechny přítomné a tančilo se. Všichni se všemi a každý s každým. Báječná zábava a báječní lidé. Standa mi tenkrát nechal od nich zahrát a zpěvačka jeho přání komentovala tak, že mi bylo až do pláče, jak to bylo dojemné. Tančilo se a zpívalo asi do 2 hodin a vůbec se nám nechtělo jít spát. Krásné rozloučení s lázeňským pobytem.

Ale proč to píšu. V životě nic není náhoda. Asi za 2 roky poté vystupovala tatáž kapela v místě našeho bydliště. Samozřejmě jsme neváhali a šli tam. Oslovila jsem je a vzpomínala na Poděbrady. Byli jsme pozvaní na jejich vystoupení v jiné hospůdce, a to jsme ochotně přijali. Standa pookřál. Psychika dělá divy. Začali jsme chodit na jejich vystoupení a stále nás bavili. Byli výborní. Standa se "zakoukal" do sólové kytary a jejího majitele, já se "zamilovala" do zpěvačky. Od té doby všechny oslavy narozenin byli jen s nimi.

Čím víc jsme se znali, tím víc jsme si důvěřovali až jsme se dozvěděli hlavní problém kapely. Doufám, že mi to zpěvačka odpustí, ale tady to napsat musím. Hráli výborně, byli to mistři oboru, ale neměli nikoho, kdo by je prosazoval a kdo by jim pomáhal.

Standa byl vždycky mužem činu. Než jsem se nadála, měla jsem živnostenský list a založenou hudební agenturu. Nechtěli jsme vydělávat, chtěli jsme pomáhat a poznávat zákulisí showbyznysu. A tak jsme začali propagovat 1.kapelu, a to kapelu naší srdeční.

Sice se k nám přidávali další zpěváci, zpěvačky a kapely a netrval ani rok a měli jsme jich 60, ale kapela Buffaloes byla pro nás ta hlavní. Bohužel jsme s agenturou začali v době, kdy sice každý chtěl kapelu, ale nejlépe zadarmo.

Standu to moc bavilo a jeho hlavní starostí bylo telefonovat, objíždět destinace a nabízet kapely všech žánrů. Já dělala papíry, smlouvy, dohody a plány vystupování. Agentura nás sice stála dost peněz, ale hudebníci byli báječní, byla spousta přátel, a to původní pozlátko celebrit jsme také poznali i z druhé strany.

Ale teď proč to píšu....

Stačí záliba, koníček, přátelé, něco, co nemocného baví a jeho tělo dělá divy. Nechci psát, že se uzdraví, chci jen napsat, že znovu žije. Zlepší se nálada, chuť k jídlu, má zkrátka co dělat a nehlídá se. A to bych přála každému nemocnému, protože co dělá rád, mu dává sálu a vůli k životu.

 

ON

Zde můj příběh končí. Tedy končí z mého pohledu. Já tu rakovinu přežil. A do dneška mě dokáže nadzvednout, když náhodou poslouchám televizi, nebo si to přečtu v mediálních sítích, že ten či ona pokořila rakovinu a zvítězila.

Proč se tak lidem lže?

Proč nás bombardují nesprávnými informacemi?

Žádný z nás, kdo byl postižen rakovinou a tzv. vyléčen si nemůže být 100% jistý, že je konec.

V době, kdy píši tyto řádky, tedy po 12 letech od prvního nálezu a diagnostiky rakoviny prsu, se ta zákeřná nemoc vrátila. Tentokráte zasáhla mé plíce, a to v rozsahu mnohem agresivnějším než tenkrát. Znovu budu muset čelit všem nepříjemnostem spojeným s touto nemocí a znovu budu doufat, že mí nejbližší to ustojí a nevzdají to, jako to nehodlám vzdát já.

I když tentokrát nevím, jak to dopadne, a zda to mé tělo zvládne a já se neodeberu tam odkud už není návratu…

Znovu budu muset sledovat jak obrovskou oběť a sebezapření bude přinášet má paní, když se o mne bude starat. Snášet mé výkyvy nálad a možná marný boj s touto nemocí…

Je mi 55 let, jsem oslabený z první etapy léčby rakoviny a znovu jsem nucen čelit jinému typu rakoviny.

Apeluji na vás nejbližší nemocného: nevzdávejte to, i když se budete cítit na úplném pokraji fyzických i duševních sil, protože ten nemocný nemá kromě vás, vaší lásky a péče nic jiného.

Jste jeho či její poslední nadějí. Právě vy nemocnému můžete pomoci najít ten poslední střípek naděje, který mu zbyl. Bez naděje a vaší lásky totiž ztrácí veškerou sílu a chuť bojovat, i když ví, že ten boj může být jeho poslední…….

 

ONA

Ta mrcha se vrátila. Bude to boj. Hodně těžký, tvrdý a nejistý. Ať dopadne jakkoli, budu vždy stát při Standovi a držet mu palce. Ještě má spousty práce, ještě toho má spousty před sebou, tak se musí držet. Máme plány, spousty plánů, a pokud to zvládne, začneme si plnit sny, dokud můžeme.

Každý v téhle situaci lituje toho, co kdy udělal, ale víc lituje toho, co neudělal. Já za dobu soužití se Standou nelituji ničeho, jen bych mu přála daleko lepší život, než měl. Vybral si plnými hrstmi vše špatné na mnoha směrech, tak snad alespoň teď nad ním bude stát Anděl strážný, a pomůže mu být ještě nějakou dobu na tomhle světě.

Být tady, být se mnou.

 

 

Zamyšlení

Před několika lety jsem prodělal léčbu rakoviny prsu. Pět let uběhlo a mělo být vše ok. Občasné běžné kontroly atd. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v mém těle něco děje.

     Přišel říjen 2020 a já začal mít zdravotní problémy. Kašel, občasné teploty….Návštěva obvodního lékaře skončila nasazením antibiotik. Když nezabraly tak se daly nové antibiotika a čekalo se zda to zabere. Toto se táhlo, až do vypuknutí pandemie covid19…. S pandemií nastaly komplikace s návštěvou lékaře atd. V březnu 2020 stav mého zdravotního stavu se pomalu horšil. Nezbylo mi nic jiného než si vyžádat rentgen plic. Výsledek byl dost děsivý. Obvodní lékař usoudil že by se mohlo jednat o Tuberkulozu na základě nálezu na plících. Vyjednal mi tedy hospitalizaci v plicním sanatoriu Žamberk. Odjel jsem s pocitem že mám tuberu a dál to neřešil. A to byla velká chyba. V Žamberku na základě zpráv od obvodního lékaře se zaměřili na tuberu i když jsem byl riziková skupina díky předchozí rakovině. Nasbíral jsem vzorky slin a 6 týdnů čekal na výsledek. Mezitím probíhaly různá vyšetření až konečně po dvou měsících mne převezli do nemocnice v Hradci Králové na biopsii plic. Zákrok proveden a výsledek zdrcující….. Jednalo se o zhoubný nádor. Další vyšetření a další zdrcující zprávy.

První návštěva u onkologa mne doslova uzemnila. Bylo mi sděleno, že mám rakovinu plic s metastázemi a k tomu rozedmu plic. Operace nepřipadá v úvahu protože by se operace zcela jistě změnila v pitvu. Prostě bych nezvládl anestezii. Pak mi sdělil co se stane, když odmítnu léčbu chemoterapií…..budu mít jen pár měsíců života….Na otázku co nastane, když ji přijmu a započneme s léčbou mi bylo sděleno, že mi to snad prodlouží život o pár let, ale že můj stav je natolik vážný, že mi nemůže zaručit kladný výsledek. Bylo to vlastně jednoduché. Buď chemoterapie zabere a já si budu ještě nějaký čas užívat radosti života a nebo nezabere a výsledek je jasný.

Zatmělo se mi před očima. Trvalo to snad jen zlomek vteřiny a já věděl co MUSIM UDELAT.

 

NEVZDÁM TO. MÉ VNITŘNÍ JÁ JE MNOHEM SILNĚJŠI NEŽ TA NEMOC.

 

Toto je tedy mé poselství: Nikdy to nesmíte vzdát. Bojujte do posledního okamžiku a věřte že zázraky se dějí. Lidské podvědomí má obrovskou moc pokud mu dovolíte aby bojovalo. Vaše psychika nesmí připustit, že je to zbytečné. Žádný onkolog a ani psycholog vás nezná lépe než se znáte vy sami.

Já také bojuji i když výsledek je v tuto chvíli značně nejasný. Nevadí. Dokud budu dýchat budu žít. A dokud budu žít budu bojovat.

Standa Václavík

 

 

 

 

O mně

Jsem obyčejný muž, který si prošel životní zkouškou jménem rakovina prsu. Rád bych se podělil o svůj příběh a pomáhal ostatním mužům, kteří se mohou s tímto onemocněním setkat.

Poslední novinky

28. červenec 2020
27. leden 2017
13. leden 2017
13. prosinec 2016
©2020 I muži mají prsa. Všechna práva vyhrazena.

Vyhledávání